Cestovní kratochvíle

3. dubna 2015 v 23:00 | Gob |  Ze života
Všichni to známe. Povinnosti, úkoly, konvence, radosti, zábavy, kamarádi,.... Téměř každého z nás občas něco z toho potká. A občas nás to potká jen obrazně. Jak můžete obrazně potkat kamaráda? Když vynecháme variantu, že vrazíte do reklamního plakátu, kde je jeho fotka (nevím, jak vám, ale mně se tohle běžně nestává), tak si můžete třeba psát na dnes toliko zbožňovaných fejsbucích, twitterech, starší ročníky možná na icq a nevětší vykopávky z nás třeba i na chatu (mladší ročníku, čti "četu"). Někdy z toho dokonce vyleze, že usmát se na sebe naživo a místo pípání zpráv poslouchat reálný hlas toho druhého by vlastně bylo docela fajn a dnes už téměř netradiční. Tak proč ne, sejdeme se tehdy a tehdy, tam a tam, ty přiveď Kačku, já dovezu slivovici.

Ideální scénář.

Jenže v životě je máloco ideální, a tak se občas stane, že mezi Kačkou, kámošem, vámi a slivovicí je nějaká ta desítečka kilometrů. A pak nezbývá, než se nějak dopravit a dokázat kámošovi, že ty dvě stovky na cestu za ním klidně dáte. Vynechme teď rozežranost a vození si zádě autem. Ano, je to často rychlejší. Ano, můžete poslouchat rádio na plný pecky. Ano, lístky po vás chce maximálně nějakej Simír na dálnici. Ano, cestu si protě uděláte pohodlnou a jakou chcete, takže vám umí utéct velmi rychle. Proto o tomhle víc psát nebudu. Více bych se chtěl zaměřit na dopravni prostředek, který prý jede když auta stojí a doveze vás až domů.

Pokud cestuje člověk sám, umí to být pruda, co si budem povídat. Za oknem (je-li přes ně vidět) samej strom, pole, strom, strom, přejezd, Lhota 1, pole, Lhota 2 a tak pořád dál. I když si cestu krátíte čtením, jídlem, spánkem nebo čímkoliv jiným, po nějaké době už vás berou všichni čerti a na řadu přichází myšlenky "proč ten blboun bydlí v takové díře, co je tak daleko ode všeho" nebo "proč se ksakru z té naší díry neodstěhuju, vždyť cesta do města trvá jak první série Dallasu."

Co je ovšem přesně opačnej extrém, když máte během cesty geniální nápad, který ovšem musíte stihnout zrealizovat než dojedete do cíle, nebo pro jistotu do příští stanice. Co by to tak mohlo být? To vám hend řeknu.

Někdy na podzim 2014 jsem od nás vyrážel do Pardubic, to znamená, že jsem před sebou měl asi 2,5 hodiny cesty. Byl pátek a tudíž byl vlak plnej (na můj vkus až moc). Zůstal jsem tedy stát v uličce, opřel se o stěnu kupéčka a pomalu se psychicky srovnával s tím, že me čeká 150 minut postávání a čumení z tmavýho okna. Asi po hodině, kdy už mi moje věštecky přesně odhadnutá zábava lezla krkem, začal jsem se rozhlížet okolo a padl mi zrak na odraz ve vedlejším okně. Uviděl jsem slečnu, která vypadala, jako by jí spadly hračky do kanálu. Když jsem se od odrazu otočil přímo na ni, vypadala tak pořád, jen né tak rozmazaně. Jelikož já měl vždycky rád drobné tmavovlásky a navíc ještš aspoň hodinu a půl času, začal jsem přemýšlet, co s tím. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než jí něco napsat. Fajn nápad, řekl by si člověk. Jo, jenže ten člověk by byl určitě normálně vybaven, takže by měl papír a tužku. Nu co, prohrabávání kapes nakonec přineslo své ovoce (aneb není vždycky na škodu mít po kapsách bordel). V jedné kapse jsem našel ikea tužku (já byl někdy během posledních 4 let v ikei? O_o) a jako papír posloužila stará pozvánka na přijímačky (aspoň k něčemu byla dobrá). A tak jsem se do toho dal. Jak ale vlak drncal, nějak jsem nemohl chytit správnou múzu a všechny myšlenky byly okamžitě vyklepány. Když už jsem se tak nějak dokodrcal do poloviny svých myšlenek, začal vlak brzdit a slečna se začala mít k odchodu. A v tu chvilku mě málem šlehlo. Naštěstí si jen z kabátu brala kapesník nebo něco. Ale od té chvíle cesta ubíhala pekelně rychle. V duchu jsem odpočítával zastávky a pořád koukal na hodiny. Naštěstí jsem to stihl.

Na další zastávce se zvedlo pár dalších lidí a u slečny v kupé se udělalo místo. Sednul jsem si k oknu a začal sbírat odvahu. Během přesunu mi totiž došlo, že ji ještě nějak budu muset oslovit a svůj výtvor jí předat. Prvně mě napadlo "nenápadně" jí to hodit do kabelky nebo do kapsy. To jsem ale zavrhl, protože nejmse kapsář a tak bych asi způsobil spíš poplach než radost. Když na poslední zastávce před Pardubkama pomalu odcházela z kupé, jen jsem cosi zabrbral, vrazil jí papír do ruky, sedl si zase k oknu a upřeně čučel ven. Jak malej. No, ale každopádně cesta mi pak už příjemně uběhla a já byl v cíli ani nevím jak. Takže až se vám bude zdát cesta dlouhá, rozhlídněte se kolem sebe a hledejte smutný, drobný černovlásky :-)

Zasmušilá tvář v okně se odráží
proč oči jsou smutné a vesele nezáří?
Je to snad žal či jen cestovní únava?
Vždyť cestovat vlakem je pořádná otrava.

Možná je klamný a prolhaný ten skleněný odraz,
a já naivně věřím mu jeho zkreslený obraz.
Třeba vše je tak v pořádku, jak jen může být
a vy znáte ten pocit, že krásné je žít.

Co říká upřený pohled do venkovní temnoty?
Bojí se návratu nebo bolavé samoty?
Nebo jen šetří si radost na lepší časy
až slunce zahřeje u srdce a vítr pohladí vlasy?

Já doufám v to druhé a tak budu vám přát,
ať denně sto důvodů máte se smát.
A't příště vás odraz jen u srdce hřeje,
to neznámý básník z uličky přeje.

Takže asi tak,

Gob
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M. M. | 5. dubna 2015 v 23:21 | Reagovat

Like a úsměv k tomu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama