Listopad 2014

Elegie pro Sluneční zář

14. listopadu 2014 v 17:53 | Gob |  Ze života
Proklínám tu stohlavou stvůru, co vládne středu Čech,
jen pomyslím na její spáry a zrychlí se mi dech.
Na ty spáry co uchvátily i Slunce mého duši,
teď zášť mě plní a moje pěsti bezmocně tu buší.

Proklínám to její kouzlo, jímž zmate mysl krásných žen,
jímž láká je do svého lůna a nepustí už nikdy ven.
Do lůna co slíbí štěstí a klidné srdce na věky věku,
teď do mých očí se pilně hrnou velké slzy plné vzteku.

Proklínám záhyby ulic, co pod svou kůží ukrývá,
jejich krásu co za svitu luny na síle pak nabývá.
Za svitu luny co odráží se na plynoucí si Vltavě,
teď tichý posměch jejich vlnek si vybavuju mlhavě.

Proklínám to hříšné město co každý vzdor hned umlčí,
a toho co zas odvážil se udusí v svém náručí.
V náruči co uhasí i můj plamínek plný hněvu,
teď kolem mě už houstne tma, je konec psaní všemu.

Carpe noctem
Gob