Prosinec 2013

Mezi světy

7. prosince 2013 v 19:47 | Gob |  "Důležitosti"
Procházel úzkou uličkou ve vlaku, v uších měl sluchátka a vcelku bez zájmu klouzal pohledem z jedné sedačky na druhou a hledal místo, kam by se posadil. Sluchátka mu do uší pouštěla písničku, kterou znal sice dobře, ale vždycky ji slyšel rád. Hmmm, možná ne přímo rád, ale nevadila mu. Jako stín potichu kráčel dál vagónem a občas ve svém černém oblečení skutečně se stínem splynul. Splynul a pak se zase objevil. Nikdo nic nezaregistroval - všem, kdo si ho alespoň koutkem oka všimli, to přišlo běžné. Tak běžné, jako je východ slunce po hvězdnaté noci.
Už to vypadalo, že štěstí k němu aspoň na chvilku přestalo být nevlídné a on našel prázdnou sedačku, kam by mohl zapadnoud. Zapadnout a dál se ve svých myšlenkách toulat deštivými a šedými lesy, tím krajem, kde ho nikdo nerušil a měl tam vždy klid. Najednou však jeho pohled upoutala osoba, která kráčela proti němu. Nečekal, že někoho takového potká - obzvlášť tady.

Překvapení vystřídal náhlý pocit lhostejnosti, vzteku a opovržení. Člověk, který by neznal okolnosti (takže téměř každý smrtelník) by se podivil. ,,Co proti sobě mají? Tak nenávistné pohledy....mezi nimi se muselo stát něco velmi zlého. Ta nechuť jenom vidět toho druhého je téměř hmatatelná." To by byl pohled romantika. Materialista by řekl: ,,Nedivím se, oba dva takové zjevy a ještě každý úplně jiný. Ona v bílém, on v černém. Ona tvář téměř andělskou, on čelo plné vrásek. Ona modré a veselé oči, on unavené a zamračené. Ona voní sladkou vůní života a on.....

Pravda byla úplně jinde. Koho by napadlo, že v takové prašivé díře se potkají dva protichůdné světy. Tohle byl kraj černoty a úpadku. Dokonce takového úpadku, že i Černí z toho byli otrávení. Proto ta jeho lhostejnost a nezájem. V tomhle kraji již nebylo s jakým dobrem a jinými ctnostmi počítat a potýkat se.

Teď tu však byla ona. Bílá. ??Proklatě. Snad tudy jenom projíždí."

Když se jejich pohledy setkaly, ve zlomku vteřiny myslí obou proběhla ta století bitev, vzájemné zášti a nevraživost jejich druhů. Mohl se rozpoutat boj, ale v tom samém vzájemném, upřeném pohledu bylo i cosi jiného. Cosi, co oběma zadrželo jejich černobílé salvy síly. Co to bylo? Vědění. Proč se oba otočili a vraceli se zase zpátky, každý svou cestou.? Proč dělali, že vidina toho druhého byla jen špatným žertem blikajícího nažloutlého světla vlaku? Bílá věděla, že nemůže ublížit bezbranným lidem. A on? Věděl, že smrt, kterou jindy tak hýčkal a považoval ji za svoji sestru, by pro všechny ty chudáky a prázdné lidské schránky bez duše byla pouze cestou k něčemu lepšímu. A to si přece nezaslouží.....

Carpe Noctem.....