Říjen 2013

Stres aneb hodně práce, málo času.

24. října 2013 v 11:37 | Gob |  Ze života
Všichni to známe. Máme nějaký úkol a na něj spoustu času. Když už se k němu náhodou dokopeme, stejně nám to nemyslí, naše myšlenky utíkají jinam a i omítka na zdi je kolikrát zajímavější. Tak to bylo, je a bude. S plynoucím časem se ovšem termíny blíží, úkoly se najednou stávají důležitými (v horším případě už se někdo ptá na konkrétní řešení) a mozek se pomaloučku polehoučku dostává do režimu "MČMP" alias "málo času - mrtě práce". A to se pak dějou věci. Úkol, který by nám běžně zabral týden, je hotový za hodinu, slova, která se vám vůbec v hlavě neformovala, přibývají na papíře / obrazovce jako když bičem mrská a podobně. Jo, to je holt úděl dnešní doby, stres je metlou lidstva a dokáže nás pořádně nakopnout k výkonům (tedy aspoň značné procento z nás).

Jistě bych nemusel uvádět příklad, ale abych článek prodloužil a mohl se pak poplácat po rameni, přidám jeden z letošního léta.

Bylo po dlouhé době hezké a nedeštivé ráno a skautský tábor se probouzel do dalšího dne. V jídelně už sedělo pár vedoucích a snažili se navzájem přesvědčit, že už jsou vzhůru a na dnešek se těší. Pak zazněla ona osudná věta, která vcelku poklidné ráno změnila v rychlovýrobnu lesních her: ,,Kluci, máte už nachystanou tu hru na dopoledne?" ,,My máme mít hru? Aha, jo jasně. Jo a na dnešní téma dne Panna a netvor že? Jo, máme, není problem." S kamarádem jsme se na sebe podívali a oběma nám bylo nad jídelnu jasné, že před sebou nemáme poklidné žvýkání vánočky s marmeládou, ale mozkový maraton. Po krátké, ovšem plodné debatě (hle, že by stres?) jsme si rozdali úkoly a já sedl ke stolu s tužkou a papírem. Vymyslet pět zpráv přece nebude problém, hra je až za dvě hodiny.

No, po hodině jsem se až sám divil, co člověk dokáže při nedostatku času a s vražedným pohledem vedoucí v zádech vykouzlit. Hra nakonec vcelku v cajku proběhla a možná se i líbila. A abyste viděli, co se dá za bojových podmínek, s blbým tématem a bez ranního kafe vyplodit, přikládám ukázku.

Z NETVOROVA DENÍKU:

Nač je mi srdce co umí pro lásku bít
když svoji tvář ve stínu vždy musím skrýt.
Proto jsem vyrazil na dalekou cestu,
abych vyhnul se vesnicím a každému městu.
Domovem mým jsou teď hvozdy a lesy
už žádné návštěvy, už žádné plesy.

Já býval kdysi krásný mladý muž
pak něco se zlomilo, vše jinak je už.
kde dřív hladká tvář, tam teď srst vlčí
dřív líbezná ústa, teď čumák co vrčí.
To zlý osud vymyslel a pohrál si semnou
teď mysl mám ponurou a více než temnou.

Když ještě kdysi jsem na zámku žíval
nádherné růže jsem v zahradě míval.
Prostý muž jednou pro dceru je chtěl,
že prý větší krásu v životě neviděl.
A tak dal jsem mu náruč, však za jistou cenu,
že ze své dcery pak učiní mou ženu.

Přišli pak zamnou a já spatřil její tvář
modravé oči a v nich slunce zář.
Mé srdce bušilo jak kostelní zvon
v tom se obloha zatáhla a udeřil hrom.
Cítil jsem jak celý se v příšeru měním
od těch dob nikdo mě neviděl, na světle denním.

Kdo čtete tuto zprávu věřte, já milovat jsem vážně chtěl
však ukázat své milé tvář odvahu jsem nenašel.
Spočinul jsem na tomto místě, nejdál od snů co to jde
a marně čekal na někoho, zda lék na kletbu nenajde.
Tady končí moje cesta, čas odchodu se blíží
můj příběh bude zapomenut, jen deník už ho stříží.

Carpe noctem,

Gob