Prosinec 2011

Večer, na který se nezapomíná

18. prosince 2011 v 15:57 | Gob |  Ze života
Blížila se osmá hodina večerní a dvě postavy spěchaly k přehradě. Na chvíli se zastavily na místě srazu a rozhlížely se okolo. Hledaly ostatní. Po chvíli se ze tmy vyloupla další postava a přidala se k pvním dvěma. Hovořili lehce tlumenými hlasy a po chvilce se vydaly směrem k blízké klubovně. Otevřely dveře a okamžitě se na ně zaměřilo dalších devět pohledů. Všichni se vzájemně pozdravili. Atmosféru plnilo lehké napětí a mírná nervozita některých přítomných. ,,Pojďme prosím ještě na chvíli ven" ozvalo se do ticha. Nikdo nic nenamítal, každý si jen oblékl bundu a vyšel ven. Tady postavy vytvořily kruh. ,,Chtěla bych, aby si teď každý z vás rozmyslel, co by chtěl do oddílu přinést a jak by mu chtěl být nápomocný. Později nám to všem řeknete. Teď pojďme zpátky." Postavy se rozestavěly do kruhu po obvodu setmělé klubovny. Celou místnost osvětlovalo jen pár plamenů svíček. Jedním z plamínků byl i ten ze svíčky, kterou držel v ruce. Kdo? No přece On - ten, který se rozhodl rozšířit jejich řady a složit posvátný slib. "Přistup blíž a přines do našeho kruhu světlo." zaznělo od postavy, která stála přimo naproti Němu. Vykročil. Třásly se mu nohy a srdce bušilo, jako kdyby chtělo vyskočit z těla. Pomalu položil svoji svíci do kruhu menších, ještě zhasnutých, svící na podlaze. Pak promluvil a sám byl překvapen, že jeho hlas se vůbec nechvěje. Jen mluvil a upřímně říkal, co by chtěl všech lidem z 13. oddílu dát. Když skončil, ujímaly se pak slova další postavy z kruhu a každá si o jeho svící zapálila jednu svoji. Když tento kruh dokončily, na pokyn své vůdkyně se znova ujal slova On a přečetl starou indiánskou modlitbu. Dočetl a v klubovně se znovu rozhostilo ticho. Pak promluvila divka po jeho pravé ruce. Byla jeho Svědkem. Nemluvila dlouho, ale řekla spoustu věcí. Nemluvila nahlas, ale její krásná slova Mu zněla v uších ještě dlouho poté. Pak přišla chvíle, kvůli které se všichni sešli. Atmosféra byla přímo posvátná a ticho stejně tak. On předstoupil před svoji vedoucí, do levé ruky uchopil cíp vlajky, tři prsty pravé ruky položil na bibli a spustil. Ačkoliv tlukot srdce cítil až ve spáncích, pronesl slib uvolněně a klidným hlasem. Pak stiskl levici své vedoucí, do ruky dostal svůj slibový odznak a kolem krku přívěsek se znakem svého oddílu. Následně obešel kruh, aby stiskl levici i ostatním a s každým se objal. Byl neskonale šťastný. Konečně oficiálně patřil do této velké rodiny a mohl to o sobě hrdě prohlašovat....

Skutečně jeden příběh ze života. A skutečně takový, na jaký nikdy nezapomenu.
Zdrc :-)

Ve jménu zákona vykliďte svůj hrob

15. prosince 2011 v 19:01 | Gob |  Ze života
Nebojte se, v nadpisu nejde o žádnou hlášku z nového krimi filmu o zombie. Top jsem se takhle bavil se sestrou a ona z niceho nic povídá: "No jo, to zas pohřebáci zapomněli uklidit." Nechápavě jsem se na ni podíval. Co má barva stěn mojeho pokoje společného s pohřebákama? Pak jsem si všiml, že čte na netu jeden krimi článek. ( tento ) zeptal jsem se, jak to jako myslí. odpověď mě naprosto překvapila. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, divit nebo kroutit hlavou. respektive - věděl jsem co, ale nevěděl, co dřív.

třeba o tom víte a nebude to pro vás žádná novinka, ale mě to dosti překvapilo. Praxe je prý taková, že když se po určité době odkrývají starší hroby za účelem jejich opětovného použití a jsou v nich nalezeny kosti, tak jsou vyndány, uloženy bokem, a poté se přidají k ostatkům nově pochovaného. Uvažoval jsem, jestli je to vůbec možný. Očividně je. Zpětné uložení ostatků je zákonem přikázané a legální. Nelegální je naopak jejich vyhození, zpopelnění, udělání vývaru (promiňte mi ten černý humor) či jiná úprava.

Tak mi řekněte, jak by se líbilo vám, kdyby jste si tak v klidečku váleli kosti, a najednou vás někdo odkrdyl, naházel do krabice nebo pytle a časem by vás domů vrátil zpátky, ovšem i s novým nájemníkem. Chápu, že je asi fajn mít si celou věčnost s kým povídat, ale až tak?

Tak to by byl jeden morbidnější článek. Ne, že bych neměl úctu k mrtvým, ale i tohle téma se podle mě musí brát s jistou dávkou humoru.
Mějte se fajne, zdrc :-)

Pravda skrytá pod maskou

9. prosince 2011 v 19:39 | Gob |  Témata týdne na blog.cz
Každý člověk jistě rád zažívá příjemná překvapení. Pozornost od přítele k výročí, nečekané setkání osobou, kterou dlouho neviděl a spoustu dalších. Na druhé straně nás samozřejmě mohou potkat (a zpravidla i potkávají) překvapení nepříjemná. Příklady jistě nemusím uvádět - každý si vybaví alespoň jednu či dvě takové situace ze svého života. Nicméně se říká, že nic není černobílé a toto pravidlo má svého zástupce i v řadách překvapení....

Některá překvapení mají takovou sílu, že nás dokáží zaskočit a dokonce nám na chvíli i vzít slova z úst. Mezi takové kalibry bez váhaní zařadím i situaci, kdy na povrch vypluje pravda. A právě v této situaci se ukáže i "pestrobarevnost" života a reakcí na pravdu. Když nás okrade někdo, od koho jste to nečekali, je jasné, že to pro nás bude nepříjemné. Těžko se najde někdo, koho by to potěšilo. Ale když nám někdo řekne pravdu, existují kvanta různých reakcí a pocitů, které tím vyvolá. Od naštvanosti, přes slzy nebo smích až ke stavu naprosté radosti.

Abych se ale dostal k tomu, co jsem chtěl původně říct (tedy spíš napsat). Představme si pravdu jako tvář ukrytou pod maskou. Sice nevíme jak vypadá jako celek, ale známe alespoň kousky, kterými si můžeme být jisti. Jedním příkladem za všechny jsou oči - ty jsou pravdivé a nemůžou být jen tak změněny (počítejme s tím, že pravda nenosí kontaktní čočky) nebo schovány. A pokud si nejsme jistí, jestli koukáme na masku nebo na pravou tvář, můžeme se spolehnout alespoň na ty kousky pravdy, do kterých hledíme přímo a kolikrát si to ani neuvědomujeme. I kdyby nám nědo lhal celý náš život, alespoň kousek jeho vyprávění bude skutečný. Zkrátka jak se říká: ,,Na každém šprochu je pravdy trochu."

To by pro dnešek stačilo :-)
Mějte se fajne. Zdrc