Jako vzduch..

20. dubna 2010 v 22:25 | Gob |  Pojďme se zamyslet nad.....
Dneska jsem jel s kamarádkou v šalině, povídali jsme si a cesta nám ubíhala, když na jedné zastávce nastoupila další kamarádka. Stoupla si na spojovací můstek (nebo jak se tomu spoju vagonů nadává) a koukala z okna. Na pozdrav nereagovala a ani nevnímala, že jsem na ni mluvil.

Je to velice zvláštní pocit, když na někoho mluvíte a on vůbec nereaguje. Připadáte si jako vzduch nebo jako někdo za neprůhledným sklem. Už vím jak by se cítil Patrick Swayze ve filmu Duch.
Jaké by to asi bylo, být opravdovým duchem, bloumat místy, které jste za života poznali a rádi jste se na ně vraceli. Potkávat lidi, které jste měli rádi a pro které byste udělali cokoliv - ať už kamarády, tajné lásky, známé nebo někoho z rodiny. Jistě by to bylo strašné - tak jako stát na jedné straně rokle, přes níž nevede most a když na druhé stojí vaše milovaná osoba. Snad bezmoc, smutek, lítost...tohle všechno by se v nás mísilo.

Schválně si zkuste představit, že jedete například vlakem (stále jako duch), přisedne k vám váš starý kamarád. Cesta bude dlouhá a on bude celou dobu koukat z okna. A vy si můžete vykřičet hlas, zoufalstvím si vytrhat vlasy, ale stejně vám to nijak nepomůže. I dál budete vzduch jakého je celý svět plný.

Koukat se do očí, které se s vámi tolikrát smály, a vidět tu nevidomost - to může být to pravé peklo.

No nic, zase sem se zamyslel tak teď půjdu spat. Mějte se...Zdrc
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lawiane Lawiane | Web | 22. dubna 2010 v 17:03 | Reagovat

to se mi taky stalo, jednou jsem šly s kámoškou po ulici a lidi, jakoby nás neviděli, tak jsem se zeptaly jednoho zelináře,jestli nejsme mrtvé a on se smál, že ne, že nás vidí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama