Bylo, nebylo a není

6. března 2016 v 21:48 | Gob |  Ze života
Bylo horké léto a oni se potkali na nádraží.
Ne šťastnou náhodou, zcela plánovaně.
Znají se z dřívějška.
Občas se viděli, občas si napsali, občas si vzpomněli.
Nebo ne?
A teď tu sedí a blíží se západ.
Nevadí jim to, i to je plán.
Občas prohodí pár slov, když zrovna nedrncá vlak.
Cíl. Alespoň první.
Výprava začíná. Nahodit krosny.
Šlapou dál a město už mizí.
Poslední stavení a slunce ještě svítí.
Les, louka, sad, potok s brodem. Večeře.
Už nemlčí - rozpovídala se a on jí s úsměvem naslouchá.
Poslední paprsky a první hvězdy - jen čas pokračovat.
Vědí kudy? Doufají, proto jsou tu.
Nebe se plní a cesta ubíhá.
Jdou rychle a správně.
Správně? Doufají.
Stoupají do kopce.
Znovu mlčí, šetří dech.
Oba.
Našli cestu kterou chtěli.
Výhra.
Cíl se blíží a bledne obzor.
Měsíc.
Konečně jsou na místě.
Dřív než chtěli...krásná práce.
Je tu krásně a jdou spát.
Úplněk?
Dobrou noc a hezké sny.
Děje se něco?
Mravenci.
Koušou a jsou tu chránění - svině.
Nespí, povídají si.
O všem a ničem, pod hvězdným nebem.
Hladí ji ve vlasech, chce aby usnula.
Drží se za ruce.
Otačí se k němu zády.
Poslední chvíle ticha.
Poslední hvězdy a první paprsky, zpěv ptáků.
Spí? To on netuší.



Pár hodin spánku.
Vedro, snídaně a jdou dál.
Co se stalo, stalo se.
Blíží se k údolí, pomalu ale jistě.
Vlak už jede?
Ne, mají čas.
Skalní vyhlídka - krása.
Sedí na slunci a mlčí.
Ona na kraji balvanu, on na kraji římsy.
Ona kouká před sebe, on do údolí.
Hladí ji po vlasech.
Hladí ji po zádech.
Mlčí.
Je horko - jdou do stínu.
Drží se za ruce.
Drží se v objetí.
Drží se v blízkosti.
Dívá se jí do očí.
Hladí jí tvář.
Usmívají se.
Realita volá, musí jít.
Vlak už se řítí, nasedat.
Konečná stanice, vystupovat.
Loučení, poslední objetí.
Uvidí se? Ano.

.
.
.


Blížil se chladivý podzim.
Motor burácel a on jel za ní.
Chce s ním mluvit.
Vidí ji přicházet.
Jdou.
Mluví, mnohé se událo.
Pak sedí a...
...a mezi řečí je konec.
Konec toho co nezačalo.
Vrací se.
Poslední obejmutí, první polibek na tvář.
Jdi...jdi a neotáčej se.
Poslední paprsky.
Neotočila se.
Den se končí.
Ne šťastnou náhodou, ale zcela plánovaně.

 

Hvězdy v očích

11. února 2016 v 20:30 | Gob |  Ze života
Kráčíme nocí a na nebi zář
z tisíce souhvězdí co dobře znáš.
Kroky se míjej jak my v našem žití,
známe se dlouho, však přec jsme si skrytí.

Dívat se na hvězdy, naslouchat tichu,
rušit to kouzlo, to bylo by k smíchu.
Dívat se na hvězdy, ne do tvých očí,
se srdcem na štíru svět se mi točí.

Bok po boku jdeme, máme každý svou cestu
co teď náhodou vede nás ke stejnému městu.
Ke zlatému obzoru společné stopy spějí
a noční ptáci své balady pějí.

Dívat se na hvězdy, naslouchat tichu,
rušit to kouzlo, to bylo by k smíchu.
Dívat se na hvězdy, ne do tvých očí,
se srdcem na štíru svět se mi točí.

V temnotě noci, ve stínu tisíců loučí
tenká čtvrť měsíce se s životem loučí.
Ty tisíce vrahů jsou jak slova krásná
co my dva si neřeknem, to věc je jasná.

Dívat se na hvězdy, naslouchat tichu,
rušit to kouzlo, to bylo by k smíchu.
Dívat se na hvězdy, ne do tvých očí,
se srdcem na dlani mé se rozskočí.

A tak to je...

12. října 2015 v 22:41 | Gob |  Ze života
Mám důvod být šťastný?

Ano, jsem zdravý...
Nic netrápí mé tělo, žádné trvalé bolesti,
žádné znatelné příznaky zatím můj odchod nevěstí.
Ale proč sám běhat v dešti, proč dobíhat duhu,
pak člověk je za blázna všem lidského druhu.

Ano, mám rodinu...
Početná skupina se o svátcích schází,
ale jen zdvořilé pohledy na sebe vzájemně hází.
A že se na city nehraje a nikdy se nehrálo,
to v dětství mě změnilo a asi už nastálo.

Ano, mám přátele...
Se spoustou lidí už jsem si rukama třásl,
však pod nánosem času plamen přátelství hasl.
Ačkoliv dneska jich stovky z mé mysli trčí,
telefon nezvoní, jen zarytě mlčí.

Ano, mám práci...
Za výdělkem vyrážím ráno co ráno,
narozdíl od jiných jimž není to přáno.
Ale k čemu ty peníze když cenou jsou nervy
a mysl je prolezlá jak mrvola červy.

Ano, mám dům...
Mám se kam vrátit, nežiju kočovným životem,
ale ostatní svět je tam venku za plotem.
Čtyři stejné zdi svíraj mé niterní tělo
a to se už nemůže bránit i kdyby chtělo.

Ne, nemám důvod...
 


NeverGreen #1 - srážka na fotbale

21. června 2015 v 23:22 | Gob |  NeverGreeny
Jednička měla být původně o něčem jiném, ale když jsem před chvilkou četl článek o vlasech, co už nidy nebudou vlát ve větru, nějak na mě padly vzpomínky.

Už je to cca 6,5 roku. Tehdy jsme s Ní měli spoustu společných zájmů, trávili jsme spolu všechen volný čas a já se hrdě pyšnil tím, že v ní mám skvělou přítelkyni. Byly to šťastné časy. O to víc se mi do paměti zaryla jedna nevergreenová vzpomínka.

Mezi naše kratochvíle patřilo i hraní fotbalu na hřišti jedné místní základky. Respektive - byla to tradice její rodiny a já byl ochotně přibrán do manšaftu. Vzpomínka, kterou chci popsat, vznikla během jednoho takového fotbalového odpoledne.

Bylo krásné, slunečné počasí a my se za tím kulatým nesmyslem honili už nějakou chvilku. Smáli jsme se, blbnuli, když byl balon dostatečně daleko (nejlépe u protějšího plotu), stíhali jsme se i napít. Čas nám hezky utíkal a atmosféra byla víc než pohodová. Při jedné útočné akci ale pohoda zaskřípala. Co se stalo? V týmu soupeřů hrála slečna E. Po jedné nahríávce i s balonem vystřelila jako raketa k naší bráně a já jako obránce běžel za ní. Bohužel, když jsem ji doběhl a byl už vedle ní, nějak jsme o sebe vzájemně zakopli. Já to vcelku ustál, ona už takový balanc neměla a skončila na zemi. Její přítel hned příběhl, stavěl ji na nohy a tak zvláštně po mně koukal. Stejně tak moje drahá měla takový zvlášní výraz. Pak mi bylo řečeno, že podrážet nohy jsem jí kvůli jednomu balonu nemusel, a že jsem nepěkně zneužil své velikostní převahy. Od té doby si na to čas od času vzpomenu a zamrzí to.

Chtěl bych tedy i zde anonymně prohlásit (stejně jako několikrát tehdy):

"Ještě jednou se E. omlouvám, ale opravdu to nebyl úmysl ani záměr a dodnes mě mrzí, že jsme se tam tehdy tak nešikovně srazili a vypadalo to tak, že to byl naschvál."

Gob


NeverGreen #0

17. června 2015 v 21:27 | Gob |  NeverGreeny
"NeverGreen"

Slovo, které nenajdete v žádném slovníku, snad jen v tom, co nosím ve své hlavě. Ti z vás, kdo se vyznají v cizích slovech a jejich významech asi budou hledat souvislost s evergreenem (neboli písničkou, která často přežila své autory a stále je populární). Hledat můžete, ale marně.

Co bude nevergreen znamenat na tomhle blogu, o čem budou nevergreenové články? O věcech, co se staly a měly být jinak. O věcech, co mě dodnes mrzí, byť se staly už dávno. O tom, co se mělo stát ale nikdy k tomu nedošlo. O tom, co mohlo být kdyby....

Bude to spousta dalších vzpomínek, ale tentorát z úplně jiného temného koutu mé paměti.

Napsal bych, že se máte na co těšit, ale to bych lhal.

Brzy napočtenou,

Gob

(ch)Rámová

10. května 2015 v 3:28 | Gob |  Ze života
Chrámovou lodí se nesl hlas faráře a On jen stál a poslouchal. Přesně tam, jako vždycky. Přesně tam, kde je jeho místo. Přesně tam, kam se zraky svatebčanů nevrací. Tam ve stínu, za hlavním pilířem podpírajícím kůr. Oděn v černém. Ani pro smutek, ani pro žal, ani pro bolest, ale jen pro svou oblibu.

Rád pomáhá kamarádům a známým na jejich svatbách.
Vždy příjde na jiné myšlenky a má klid.

Dneska ne. Zaposlouchal se do kázání o čisté lásce, slibu a společné cestě životem.

Zachmuřil se a zády se opřel o pilíř.
Tahle slova zabolela jako střep v hrudníku.
Věděl, že ta jeho čistá láska je blízko. Ta, za kterou by dýchal, lopotil se v prachu, umíral.
A k ničemu to není....
Čekal dlouho....
Čas vypršel...
Láska patří jinému.

Edit 10.5., cca v 10h: Nepište články pekelně unavení, pak to takhle dopadá

Cestovní kratochvíle

3. dubna 2015 v 23:00 | Gob |  Ze života
Všichni to známe. Povinnosti, úkoly, konvence, radosti, zábavy, kamarádi,.... Téměř každého z nás občas něco z toho potká. A občas nás to potká jen obrazně. Jak můžete obrazně potkat kamaráda? Když vynecháme variantu, že vrazíte do reklamního plakátu, kde je jeho fotka (nevím, jak vám, ale mně se tohle běžně nestává), tak si můžete třeba psát na dnes toliko zbožňovaných fejsbucích, twitterech, starší ročníky možná na icq a nevětší vykopávky z nás třeba i na chatu (mladší ročníku, čti "četu"). Někdy z toho dokonce vyleze, že usmát se na sebe naživo a místo pípání zpráv poslouchat reálný hlas toho druhého by vlastně bylo docela fajn a dnes už téměř netradiční. Tak proč ne, sejdeme se tehdy a tehdy, tam a tam, ty přiveď Kačku, já dovezu slivovici.

Ideální scénář.

Jenže v životě je máloco ideální, a tak se občas stane, že mezi Kačkou, kámošem, vámi a slivovicí je nějaká ta desítečka kilometrů. A pak nezbývá, než se nějak dopravit a dokázat kámošovi, že ty dvě stovky na cestu za ním klidně dáte. Vynechme teď rozežranost a vození si zádě autem. Ano, je to často rychlejší. Ano, můžete poslouchat rádio na plný pecky. Ano, lístky po vás chce maximálně nějakej Simír na dálnici. Ano, cestu si protě uděláte pohodlnou a jakou chcete, takže vám umí utéct velmi rychle. Proto o tomhle víc psát nebudu. Více bych se chtěl zaměřit na dopravni prostředek, který prý jede když auta stojí a doveze vás až domů.

Pokud cestuje člověk sám, umí to být pruda, co si budem povídat. Za oknem (je-li přes ně vidět) samej strom, pole, strom, strom, přejezd, Lhota 1, pole, Lhota 2 a tak pořád dál. I když si cestu krátíte čtením, jídlem, spánkem nebo čímkoliv jiným, po nějaké době už vás berou všichni čerti a na řadu přichází myšlenky "proč ten blboun bydlí v takové díře, co je tak daleko ode všeho" nebo "proč se ksakru z té naší díry neodstěhuju, vždyť cesta do města trvá jak první série Dallasu."

Co je ovšem přesně opačnej extrém, když máte během cesty geniální nápad, který ovšem musíte stihnout zrealizovat než dojedete do cíle, nebo pro jistotu do příští stanice. Co by to tak mohlo být? To vám hend řeknu.

Někdy na podzim 2014 jsem od nás vyrážel do Pardubic, to znamená, že jsem před sebou měl asi 2,5 hodiny cesty. Byl pátek a tudíž byl vlak plnej (na můj vkus až moc). Zůstal jsem tedy stát v uličce, opřel se o stěnu kupéčka a pomalu se psychicky srovnával s tím, že me čeká 150 minut postávání a čumení z tmavýho okna. Asi po hodině, kdy už mi moje věštecky přesně odhadnutá zábava lezla krkem, začal jsem se rozhlížet okolo a padl mi zrak na odraz ve vedlejším okně. Uviděl jsem slečnu, která vypadala, jako by jí spadly hračky do kanálu. Když jsem se od odrazu otočil přímo na ni, vypadala tak pořád, jen né tak rozmazaně. Jelikož já měl vždycky rád drobné tmavovlásky a navíc ještš aspoň hodinu a půl času, začal jsem přemýšlet, co s tím. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než jí něco napsat. Fajn nápad, řekl by si člověk. Jo, jenže ten člověk by byl určitě normálně vybaven, takže by měl papír a tužku. Nu co, prohrabávání kapes nakonec přineslo své ovoce (aneb není vždycky na škodu mít po kapsách bordel). V jedné kapse jsem našel ikea tužku (já byl někdy během posledních 4 let v ikei? O_o) a jako papír posloužila stará pozvánka na přijímačky (aspoň k něčemu byla dobrá). A tak jsem se do toho dal. Jak ale vlak drncal, nějak jsem nemohl chytit správnou múzu a všechny myšlenky byly okamžitě vyklepány. Když už jsem se tak nějak dokodrcal do poloviny svých myšlenek, začal vlak brzdit a slečna se začala mít k odchodu. A v tu chvilku mě málem šlehlo. Naštěstí si jen z kabátu brala kapesník nebo něco. Ale od té chvíle cesta ubíhala pekelně rychle. V duchu jsem odpočítával zastávky a pořád koukal na hodiny. Naštěstí jsem to stihl.

Na další zastávce se zvedlo pár dalších lidí a u slečny v kupé se udělalo místo. Sednul jsem si k oknu a začal sbírat odvahu. Během přesunu mi totiž došlo, že ji ještě nějak budu muset oslovit a svůj výtvor jí předat. Prvně mě napadlo "nenápadně" jí to hodit do kabelky nebo do kapsy. To jsem ale zavrhl, protože nejmse kapsář a tak bych asi způsobil spíš poplach než radost. Když na poslední zastávce před Pardubkama pomalu odcházela z kupé, jen jsem cosi zabrbral, vrazil jí papír do ruky, sedl si zase k oknu a upřeně čučel ven. Jak malej. No, ale každopádně cesta mi pak už příjemně uběhla a já byl v cíli ani nevím jak. Takže až se vám bude zdát cesta dlouhá, rozhlídněte se kolem sebe a hledejte smutný, drobný černovlásky :-)

Zasmušilá tvář v okně se odráží
proč oči jsou smutné a vesele nezáří?
Je to snad žal či jen cestovní únava?
Vždyť cestovat vlakem je pořádná otrava.

Možná je klamný a prolhaný ten skleněný odraz,
a já naivně věřím mu jeho zkreslený obraz.
Třeba vše je tak v pořádku, jak jen může být
a vy znáte ten pocit, že krásné je žít.

Co říká upřený pohled do venkovní temnoty?
Bojí se návratu nebo bolavé samoty?
Nebo jen šetří si radost na lepší časy
až slunce zahřeje u srdce a vítr pohladí vlasy?

Já doufám v to druhé a tak budu vám přát,
ať denně sto důvodů máte se smát.
A't příště vás odraz jen u srdce hřeje,
to neznámý básník z uličky přeje.

Takže asi tak,

Gob

Vzdušné ideje

27. prosince 2014 v 19:21 | Gob |  Ze života
Stál na kraji vysoké skály a přivřenýma očima koukal do dálky. Přemýšlel. Váhal. Přemýšlel, váhal, ale zároveň se nemohl dočkat. Jen v těchto chvílích byl spokojený. Zvedl se vítr a borovice v okolí zašuměly. Pousmál se. Ještě jednou se zvedne vítr a udělá to. Po desaté? Po dvacaté? Sám už nevěděl. Ale vlastně na tom ani nezáleželo. Tohle ho nikdy neomrzí. Může to udělat po sté a vždycky to bude stejně krásné.

Znovu se ozvalo šumení borovic. S úsměvem zavřel oči, udělal krok vpřed a silně se odrazil.

Cítil, jak padá. Jak se ho odpor vzduchu snaží zbrzdit, ale svou snahu na celé čáře prohrává. Jak mu vítr sviští kolem uší, šlehá ho do tváří, hučí mu v uších. Přesto se usmíval. Usmíval a zasnil se. Před očima se mu míhaly myšlenky a vzpomínky. A proto to dělal. Vzpomínky v běžném životě jsou zamlžené spoustou dalších informací a zkreslení. Jen když si tělo a mozek myslí, že jsou na posledním výletě, vše je najednou jasné.

Řítil se k zemi a v tom se dočkal.

Před očima se mu sice mihaly stíny, ale on v nch viděl jen Její tvář a Její krásné hnědé oči.
Vítr ho sice šlehal přes tvář, ale on cítil jen Její jemné rty a Její letmé polibky.
Čerstvý vzduch mu plnil plíce, ale on cítíl jen Ji a Její vůni.
Dlaně mu chladly, ale on cítil jen Její teplé doteky a jemné prsty.

Otevřel oči - zornice se prudce mu rozšířily a zrychlil se mu dech.
Zem už byla na dosah.
Na zlomek vteřiny ho ovládl vztek. To proto, že obraz se zase rozplynul a musí si pro něj přijít zase přiště. Vztek mu ale dodal sílu - rychle sebou trhl a sbalil se do přemetu vpřed. Dopadl zlehka na zem, kde udělal ze setrvačnosti ještě pár kotoulů.
Zastavil se v podřepu a opřel se dlaněmi o zem.
Rychle oddechoval a ohlédl se za sebe. Pohlédl na vrchol skály, kde ještě před pár vteřinami stál.
"Tak zase příště." prohodil pro sebe, otočil se a zmizel ve stínu stromů.

Carpe noctem.
Gob

Elegie pro Sluneční zář

14. listopadu 2014 v 17:53 | Gob |  Ze života
Proklínám tu stohlavou stvůru, co vládne středu Čech,
jen pomyslím na její spáry a zrychlí se mi dech.
Na ty spáry co uchvátily i Slunce mého duši,
teď zášť mě plní a moje pěsti bezmocně tu buší.

Proklínám to její kouzlo, jímž zmate mysl krásných žen,
jímž láká je do svého lůna a nepustí už nikdy ven.
Do lůna co slíbí štěstí a klidné srdce na věky věku,
teď do mých očí se pilně hrnou velké slzy plné vzteku.

Proklínám záhyby ulic, co pod svou kůží ukrývá,
jejich krásu co za svitu luny na síle pak nabývá.
Za svitu luny co odráží se na plynoucí si Vltavě,
teď tichý posměch jejich vlnek si vybavuju mlhavě.

Proklínám to hříšné město co každý vzdor hned umlčí,
a toho co zas odvážil se udusí v svém náručí.
V náruči co uhasí i můj plamínek plný hněvu,
teď kolem mě už houstne tma, je konec psaní všemu.

Carpe noctem
Gob

Konec mezi kapkami deště..

16. října 2014 v 23:22 | Gob |  Ze života
Motor burácel do noci a světla auta jen taktak prořezávala neprůhledný dešťový koberec. Z rádia hrála jakási teskná melodie, kterou sice nikdy předtím neslyšel, ale líbila se mu. Přidal hlasitost. Měl náladu přesně na takovou hudbu. Proto se jel taky ještě projet - aby si užil pár fajn písniček než pojede domů. Jen kdyby tak svinsky nepršelo, stěrače nestíhají a asfalt je pokrytej vrstvou podzimního listí. Bílá dělící čára je jen tatak vidět a cesta se tu kroutí. Stačí chvilka nepozornosti, trocha smůly a......
.
.
.
Bylo studené úterní odpoledne a všudypřítomná mlha dokreslovala ponurou atmosféru toho dne. Zástup černých siluet, které tu nějakou chvíli stály, se začal pomalu rozcházet a jednotlivé stíny mířily směrem k těžké, kované bráně. Jen dva stíny zůstaly stát nehnutě dál. Jejich myšlenky je natolik zaměstnávaly, že si ani nevšimly vzájemné samoty, která je pohltila.
.
.
.
On by se divil, proč tu zůstaly zrovna Ony dvě. Ačkoliv... Zvedl se vítr, zašutil ve větvých a spustil spršku listí. Jedna z nich sebou lehce trhla, jak jí po zádech přeběhl mráz. Ten vítr zněl zároveň jako tóny blues, které společně s ním ve čtvrtek protančila. Naposled. Nikdy nebyli nic než kamarádi. Jen si s ní chtěl užít tu skvělou atmosféru tanečních. Vždyť je to jedno z nejlepších období života. A pak ji z veselí dospívajícího studenta vytrhla ta šílaná zpráva....
.
.
.
Ta druhá stála bez hnutí a skleněnýma očima hleděla do prázdna. Už nikdy ji nepoveze domů, už nikdy ji nepohladí po vlasech aby ji povzbudil. Už nikdy nic... A to ani neví, že ji měl vždycky rád. Zamáčkla slzu. Proč zrovna ona musela být ta, která ho viděla naposledy....živého...
.
.
.
Společně se pak vydaly k bráně, u které už stál seriózní pán v uniformě a chystal se ji zavřít.
Za chvíli se ozvalo bouchnutí kovu o kov a šramocení řetezu a zámku. Hřbitov osaměl a utichl,
jen z dálky se ozývalo burácení motorů okolojedoucích aut a bubnování hustého deště, který dopadal na čerstvě zakopaný hrob....
.
.

I tenhle příběh se dneska mohl odstartovat....

Kam dál